Tohle je můj první report z dnešní akce, kterou jsme pořádali s VEGAN Olomouc. Ale je to spíš o mně, než o fesťáku. Pro tuhle neziskovku pracuju asi půl roku. Přemýšlela jsem už mnohokrát, jestli tuhle činnost neoželet, když nestíhám studovat a u toho dělat práci, která mě živí. Má to jeden háček. Ono mě to strašně ba.
Bylo by možná lepší, kdyby mě to nebavilo. Pak bych si mohla říct "well, tak toho nechám a budu se věnovat věcem, který mi něco vynáší". Jenomže i při akcích, které se nevyvedly kvůli tomu, že teplota z 25 °C skočila najednou na 31 °C, jsem se dobře najedla, potkala hromadu skvělých lidí a zažila spoustu dobrodružství. Díky veganům (ač nejsem vegan) jsem zažila noc v maringotce uprostřed hipíky sdíleného vojenského prostoru plného včelích úlů, kde měl každý obyvatel svůj vlastní turecký suchý záchod. Nebo stanování u Pevnosti poznání, deset metrů od místa, kde jsem před dvěma lety naposledy viděla Billy Talent naživo. Hlavně jsem zase našla další lidi, kvůli kterým mám důvod se z Prahy zase vracet do Olomouce, kterou miluju.
I když největší můj podíl byl sociálně síťový (pomíjím-li drobné záležitosti produkčního charakteru), připadala jsem si jako máma, co živí svá kuřátka, protože se jedna věc opakovala: spokojení lidi korzovali sem a tam, cpali se dobrotama a plnili sály, kde se konal workshopy. Zásadní zásluhu na tom nenesu, ale jsem součást týmu, který dokáže (byť s výhradami) spolupracovat a stali se pro mě téměř rodinou. Bez arogance, chvástání nabytým majetkem, posuzování a ponižování, jenž je v jiných kolektivech už čímsi normálním. Skřípot zubů už mě nebaví a chybí mi moravské události, kde přítel příteli řekne, že je idiot a pije se dál. Naštěstí jsem již vzdálená lidem schopným otlouct číšníkovi o hlavu lahev šampaňského, "protože tomu rozumějí". A upřímně řečeno, chybí mi svařák a burčák, ze kterého se mi neekluje (tedy ten koupený v Olomouci).
Takže taková vydařená akce, na kterou budou lidi vzpomínat s příjemnými pocity a my si z ní neodnášíme pocity marasmu a zmaru, paňváč lidi odcházeli úplně nejspokojenější, bude mou individuální výstředností (jako když někdo skáče padákem nebo sbírá pušky). I když se nadřu jak mezek de facto zadarmo, tak mě to těší. A tady se asi posouváme k vlastně logickému závěru, že to je vlastně asi fakt spíš jen náročný koníček.
Bylo by možná lepší, kdyby mě to nebavilo. Pak bych si mohla říct "well, tak toho nechám a budu se věnovat věcem, který mi něco vynáší". Jenomže i při akcích, které se nevyvedly kvůli tomu, že teplota z 25 °C skočila najednou na 31 °C, jsem se dobře najedla, potkala hromadu skvělých lidí a zažila spoustu dobrodružství. Díky veganům (ač nejsem vegan) jsem zažila noc v maringotce uprostřed hipíky sdíleného vojenského prostoru plného včelích úlů, kde měl každý obyvatel svůj vlastní turecký suchý záchod. Nebo stanování u Pevnosti poznání, deset metrů od místa, kde jsem před dvěma lety naposledy viděla Billy Talent naživo. Hlavně jsem zase našla další lidi, kvůli kterým mám důvod se z Prahy zase vracet do Olomouce, kterou miluju.
I když největší můj podíl byl sociálně síťový (pomíjím-li drobné záležitosti produkčního charakteru), připadala jsem si jako máma, co živí svá kuřátka, protože se jedna věc opakovala: spokojení lidi korzovali sem a tam, cpali se dobrotama a plnili sály, kde se konal workshopy. Zásadní zásluhu na tom nenesu, ale jsem součást týmu, který dokáže (byť s výhradami) spolupracovat a stali se pro mě téměř rodinou. Bez arogance, chvástání nabytým majetkem, posuzování a ponižování, jenž je v jiných kolektivech už čímsi normálním. Skřípot zubů už mě nebaví a chybí mi moravské události, kde přítel příteli řekne, že je idiot a pije se dál. Naštěstí jsem již vzdálená lidem schopným otlouct číšníkovi o hlavu lahev šampaňského, "protože tomu rozumějí". A upřímně řečeno, chybí mi svařák a burčák, ze kterého se mi neekluje (tedy ten koupený v Olomouci).
Takže taková vydařená akce, na kterou budou lidi vzpomínat s příjemnými pocity a my si z ní neodnášíme pocity marasmu a zmaru, paňváč lidi odcházeli úplně nejspokojenější, bude mou individuální výstředností (jako když někdo skáče padákem nebo sbírá pušky). I když se nadřu jak mezek de facto zadarmo, tak mě to těší. A tady se asi posouváme k vlastně logickému závěru, že to je vlastně asi fakt spíš jen náročný koníček.
Mimochodem, píšu recenze i na produkty, které vkládám sem a ještě se chystám zroastit pár veganských možností. Jestli tě to zajímá, čekuj mě, ideálně se přihlaš k odběru tady.
Člověk musí dělat to, co ho baví. Jedině pak je naplněný. :) Postupem času jsem se naučila neomezovat se a snažit se hlavně věnovat věcem, které mi dávají smysl. V opačném případě je člověk jen unavený a nespokojený. Samozřejmě, že se nevyhne někdy tomu, věnovat kus času něčemu "nezáživnému", ale nesmí to být zkrátka převážná většina. Čas je na to až příliš drahý...
OdpovědětVymazat