Možná je to pro vás moc intimní. Možná je to pro vás lesanský klišé. Ale mně to od základu mění život. Uvažujete o tom, jestli ji brát? Uvažujete, jestli ji vysadit? Pak se podívejte, co vám k tomu řeknu. A bude to hoooodně naturalistické čtivo.
Jestli čekáte článek, který bude démonizovat antikoncepci a vysazení antikoncepce, čekáte blbě. Nedozvíte se žádný snažilkovský dramata, ani strastiplný líčení těžkostí, které zažila sestra matky tety mý neteře. Jednak je má neteř imaginární a jednak takový věci nedělám.
Můj příběh je o naslouchání vlastnímu tělu. Naslouchání hlasu, který neumím pořádně slyšet, o sebelásce, sebepřijetí, akceptování své role "ženy.
Několikrát jsem tu psala o feminismu, ale hlavně o bytí ženou (hlavně v tomto článku, kde naznačuju svoje problémy). V době, kdy jsme si prosadily rovnost platů, vzdělání a příležitostí, nosíme kalhoty, klejeme a pijeme pivo je problém přiznat, že jsme jiný, než chlapi. Že fungujeme v cyklech. Že jednou za měsíc prostě potřebujeme větrník a voraz. Ne, protože jsme líný, ale protože jsme v těchto dnech prostě neschopný.
Od mých jedenácti do mých šestnácti jsem prožívala většinu měsíce muka. Ano, většinu měsíce. Teta Irma mě milovala tak moc, že často přijela i s pár bonusy a zdržela se dýl,než by měla. Nenechala mě pracovat, učit se, chodit do školy, chodit kamkoli. Nejotravnější byla na dovolených, na kterých se vždycky do 12 hodin objevila nehledě na to, jestli jsem jela do Anglie, nebo k babičce do Návojné. Vždycky se s rachotem přiřítila, svalila mě na nejbližší postel a mlátila mě do břicha a mlátila mě, dokud ji to bavilo. Takový útok mě mnohdy vyřadil z provozu, znechutil mi výšlapy, výlety, hlavně ty, kde se měla vykonávat nějaká divoká činnost či plavání. Menstruace prý není nemoc, ale já se cítila nemocná. Často byla nemoc důsledkem velké ztráty krve a tím pádem snížení imunity.
A to je druhá věc. Teta Irma byla skutečně krvelačná potvora. Člověk má prý okolo pěti litrů krve, no, za své denní ztráty bych se nemusela stydět na transplantační klinice. Fyziologie mého těla mi nedovolila dlouho využívat tampony, a proto jsem byla permanentně opruzená od plastu v rozkroku a oblemcaná od zaschlé krve. Což asi zažila každá z nás. Nicméně Irma byla v mém případě hodně nelítostná. Bojovala jsem s ní těmi nejtěžšími zbraněmi, který drogérie nabízela a během noci spala omotaná ručníkem. Postel, na který jsem spávala u mámy, vypadá jako místo brutální vraždy, protože po letech drhnutí staré válendy uprostřed nocí, kdy jsem se budila v kaluži vinou náhodného otočení ve spánku, jsem zakrývání stop vzdala. Už jsem nemohla dál.
Víte, co je nejhorší pro ženský cyklus? Povinnosti. V mém případě šlo o školní docházku. Na střední škole bylo fajn, že už vyučující netrvali na vstávání na začátku hodiny. Vstávání totiž znamenalo náhlé povolení svalstva a prudké vyřinutí velkého množství krve najednou. Sezení znamenalo, že je rána alespoň zalepená. Ale úplně nejhorší byly tělocviky. Čert vem bolest, ale ta intenzita krvácení byla neslučitelná s věcmi, jako je šplh, pavoučkování, skákání přes kozu nebo výmyky. Chtěla jsem se choulit do klubíčka a číst si Harryho Pottera. Nešlo to. A při délce mého krvácení bych vyfasovala na konci pololetí enko.
Spousta žen se ke mně v těchto situacích téměř posvátně naklonila a s fascinací ve tváři mi do ucha zašeptala: kontryhel. Peckovní bylinka, strášně ti pomůže. Kontryhel! Vau, bravo, konečně mi to někdo řekl. Díky, ženy, vážně by mě nenapadlo pít čaj z nejznámější ženské bylinky, hlavně když první slovo mojí mámy bylo jméno "Maria Treben" a doma máme tapety s motivem svaté Hildegardy. Pravdou bylo, že kontryhel a vitamín C mi umožnil vůbec dojít ráno na nádraží. Ale zázrak se tehdy nekonal. Tehdy moje tělo chtělo víc, než zacpávání úst bylinkou.
Zobání hormonální antikoncepce pro mě znamenalo osvobození. Modlila jsem se s každou spolknutou pilulí s díky za možnost klidně žít. Osm let jsem polykala s díky hormony a menstruace se změnila v třídenní spádové krvácení snesitelné intenzity, bez křečí. Cítila jsem se volná. A víte co? Koukám na ten slovní průjem a říkám si, že o tom, co mě přimělo změnit stanovisko, jaké jsem použila metody k zabránění opakování minulosti, vám možná řeknu někdy jindy. Sledujte můj blog.
Následují články:
Zajímavý koncept s nečekaným koncem :D Jsem zvědavá na pokračování.
OdpovědětVymazatČekala jsme, co se dozvím, jestli bude tvůj příběh podobný mému....Tak snad příště :)Jo a zapomněla jsem, že jsi na střední říkala teta Irma :)
OdpovědětVymazatJá to říkala už na střední?
Vymazat(ani nevím, kdo to píše)
Pro mě byly měsíčky nejhorší při školní docházce, hlavně když došel ibalgin... :( Dneska když mám bolesti a když je to kruté, tak se rozvalím, ohřeju oběd z mrazáku, pustím si nějakou srandovní hovadinku, nebo dělám jenom to na co se cítím. To se pak snáší dobře i náročný cyklus bez prášků. Nikdy mě nenapadlo řešit to práškama... na školách bych povinně zavedla 2-3 dny volna pro každou dívku v rámci jejího cyklu, úkoly ať si vezme dom a je to.
OdpovědětVymazatS tím naprosto souhlasím.
VymazatMěla jsem to velkou část života podobně. HA byl pro mě díky tomu takovej malej zázrak. Když jsem ji před asi 5 lety vysadila, neměla jsem menzes skoro rok. Původně to bylo jen proto, že jsem si zapomněla koupit další dávku a tak jsem si řekla no co, na měsíc vynechám. Další balení se má začít brát v první den následující menstruace. Ta ale přišla za nějakých 8 až 10 měsíců. Tak dlouho trvalo mému tělu dát se do pořádku. Rozhodla jsem se že to svinstvo už nevezmu do huby. Načetla jsem si v té době, kdy jsem se bála o vlastní plodnost, docela dost věcí a ježily se mi vlasy hrůzou na hlavě. Dneska je pro mě sice teta Irma takový malý porod každý měsíc, ale umím s tím už pracovat trochu jinak. Učím se v ten den odpočívat, piju bylinné směsi, pracuju se svou ženskostí, používám kalíšek a měsíc od měsíce je to snazší a bolí to míň. Je to těžká práce, celej život jsem byla víc chlap, než ženská, ale postupně ke svému ženství pronikám a je to kupodivu vážně fajn :)
OdpovědětVymazat