Nasrávací mechanismy okolo nás

  Až budete číst tento článek, možná budete mít pocit, že popisuju něco tak samozřejmého a triviálního, hlavně už milionkrát řečeného, že nemá cenu se o tom zmiňovat. Podle mě to teda cenu má. "Kyvadla" jsou všude a možná právě vy jste obětí některého z nich.

  Ruský autor Vadim Zeland působí podle fotek, jako by vypadl z matrixu. Na tomto dojmu je zajímavé, že to bude patrně pravda. Jeho stěžejní dílo stojí na programu, který jsem objevila teprve před pár dny. Říká se mu zjednodušeně "transurfing" a na jeho základě stojí domněnka, že osud neběží po linii, ale v jakémsi souřadnicovém grafu, kde se pohybuje jako křivka a člověk má možnost proplouvat mezi úrovněmi na základě pozorování a jakéhosi "usměrňování" vlastních myšlenek.

  Vadim Zeland tvrdí, že svůj osud si lze vybrat. Poměrně zajímavá teorie, pro skeptiky možná příliš fantasmagorická. A proto jsem se rozhodla dnes tady tímto nezabývat (hlavně proto, že jsem teprve "dočetla" první díl z celé série a nepřipadám si dostatečně fundovaná k tomu, abych o něm psala). Zaujal mě ale zvlášť jeden segment, který je dnes nejaktuálnějším problémem na celém světě. A to je Zelandova teorie kyvadel.

  Co to je kyvadlo?

  Ať už věříte v osud nebo ne, představte si, že není přímka, ale neuvěřitelně bláznivý graf závislý na tom, s jakou myšlenkou ráno vstáváte a večer usínáte. Mně to dává smysl, i když se odprostím od jakéhokoli svého ezo založení. Když vstanete ráno zadkem, celý den podle toho vypadá a tím hůř, pokud v něm nastane nějaký zásadní a nečekaný moment, který pak ovlivní váš život. To zní dost na nic, že? O co hůř, že existuje mechanismus, který vás ze slušného vrcholu vychýlí až někam úplně na dno: kyvadla.

  Autor kyvadla popisuje takto: "Skupiny stejně smýšlejících lidí vytvářejí energeticko-informační struktury – kyvadla. Tyto struktury se začínají samostatně rozvíjet a podřizují jednotlivce svým zákonům. Lidé si neuvědomují, že nevědomky jednají v zájmu kyvadel."

  Kyvadlo může vytvořit úplně kdokoli. Může vzniknout kvůli jedinci, sociální skupině (náboženské, sociální...), ale také kvůli konkrétní události, kterou může být například živelná pohroma nebo katastrofa nadnárodního významu. Ale taky nemusí. Kyvadlem může být politický názor, náboženské přesvědčení, zkrátka cokoli, čemu se podvolujeme, do čeho investujeme svůj čas a energii a v co věříme do té míry, že nás to vysává až na dřeň. Zeland upozorňuje na fakt, že jsme odmala vychováváni k tomu, abychom něčemu sloužili, a to právě státu, myšlence, vlastně čemukoli jinému, než sami sobě. Kyvadla slouží právě tomu: odvedení myšlenek od sebe samotných, abychom zapomněli, kdo jsme, co chceme a jaké jsou naše cíle. Taková hybná ruka "systému".

  Účinek destruktivních kyvadel můžete cítit i v maličkostech: já třeba často narážím na představy o životě lidí okolo sebe, které se radikálně liší od těch mých. Kdybychom žili ve světě, kde se stará každý o sebe, svoje věci, svoje duševní zdraví a nechal ostatní na pokoji, tak bych mohla žít relativně v klidu. Relativně, protože v takových světech neexistuje sociální systém, který mě do nedávna živil (o tom na konci článku). Problém je v hysterických jedincích (jako jsem třeba já), kteří si všechno berou osobně. Přitom není můj problém, že nežiju podle "cool" životního mustru, ale problém těch, kterým to vadí. Názory cizích lidí ve mně budí pocit, že se musím změnit. Funkci okolního světa bych v téhle chvíli přirovnala k metodě spirální stabilizace: svalstvo zad se posílí natolik, aby se v něm páteř sama narovnala a udržela rovná. Takhle na nás působí bezprostřední okolí a narovnává nás, dokud se nenarovnáme.

  Ve větším měřítku jej cítím v případech ekologie nebo problematiky uprchlíků. Určitě máte občas pocit, že se okolí málo zajímá o jisté faktory svého života a doufáte, že se svět jednou "probere". Vkládáte do toho tolik energie, že "proberete" další lidi okolo sebe. Najednou máte pocit, že je to domino efekt. Lidi jako vy jsou najednou slyšet. Ale co to, co to? Ono to nějak nefunguje? Lidi jsou akorát nasraní? Ano, protože z něčeho, co jste mysleli dobře, se stalo "nasrávací kyvadlo". Omlouvám se, že používám svůj vlastní jazyk, ale nenarovnáte mě. Málem se vám to podařilo, ale sorry. O tomhle prostě můj blog je.

 Celý problém kyvadel je o tom, že do něj lidi nevloží žádnou neutrální sílu, ale sílu nasranosti. Nebo sílu lítosti. Čím víc se angažují, tím víc jejich nespokojenost, strach a nervozita dostává slovo. A jak končí nasraní lidi? Víte jak.

  Problematika kyvadel je moc komplikovaná na to, abych tu rozváděla monology, proto vás odkážu na knihu Ovlivňování reality, kde se můžete prolistovat k této kapitole.

  Já osobně tedy v teorii kyvadel našla spoustu sebe a hlavně myšlenky, které mě dost oslabují. A jak se tedy jejich vlivu dá vyhnout? Dvěma metodami. 

  Pokud je to kyvadlo, které se dá ignorovat, ignorujte jej. Já vím, já vím, zní to šíleně. Je nedostatek vody a umírají ptáci a včele, je to šílené, sakra! Mě to tak štve! Ale víc než uděláš, stejně udělat nemůžeš. Pozor, ignorovat neznamená vyhýbat se. Což rozporuje trochu s tím, že jsem včera na Facebooku zrušila sledování Jiřího Ovčáčka a Andreje Babiše. Chm. Klidně čti dál noviny, ale když najdeš zprávu, která má za úmysl tě znepokojit, tak se prostě neznepokojuj. To zní ještě šíleněji!

 A nyní se dostáváme ke gifovací části článku, jak sis asi všiml. Protože nesnáším obrázky s motivačními citáty, použiju dva gify k vyjádření toho, jak lze ignorovat to, že někde něco vybuchlo, vymřelo nebo tak něco. Například vám sem šoupnu jedno kyvadlo: v Amazonii hoří prales. Ohromná plocha tvořící plíce naší planety je v plamenech. Nikdo to neřeší, nikoho to nezajímá. Jak na to můžeš reagovat?

Verze 1:

 

Jo, I TEN PRALES V AMAZONII, sakra... Všechno jednou pomine. I my jednou pomineme. A vůbec, podle buddhismu jsme už dávno mrtví.

Verze 2:

Tady se zastavíme a pořádně si zapamatujeme: bavíme se o situacích, které nemůžete ovlivnit. Neplatí to, pokud jsi politik nebo jakákoli osoba, které daný problém leží na bedrech a závisí na něm třeba životy ostatních, ju? Děkuju. Myslím, že desetitisíce obětí Černobylu... ale whatever. Who cares.

  Pokud se kyvadlo ignorovat nedá (například když vás někdo obtěžuje v tramvaji, jak popisuje autor), podívejte se na situaci zvenčí, zanalyzujte scénář situace a zachovejte se tak, kyvadlo neočekává. Prostě udělejte cokoli, co vás neohrozí na životě a zároveň vás nezatlačí tam, kde vás "situace" chce mít.

  Smyslem toho, co se tu snažím říct, je obsah ještě jedné fráze, kterou sem napíšu slovně: nejsi ryba, nechytej se na návnadu. Nesnažím se vás přimět k naprosté pasivitě vůči světu okolo.  Jen poukazuju na to, jak si vede člověk, který sebou nechá svými různými názory a postoji házet ode zdi ke zdi. Je to jen na vás. Bavíme se tu o vašem životě, o vašich pocitech. Někomu se udělá skutečně líp, pokud pošle stovku na Greenpeace. Zatím jsem nedostala odpověď, jak si kyvadlo radí s lidmi, kteří přispívají na charitu. Koneckonců, tohle je kyvadlo, které slouží občas k pozitivnímu účelu, ne? Vzpomeňme si například na případ paní shánějící peníze na transplantaci obličeje v zahraničí. Kyvadlo v tomto případě zafungovalo tak, že byl vybrán mnohonásobek cílové částky. Pointou je, že paní se s našimi obavami sama nevyléčí a Amazonský les se neuhasí tím, že nad tím budeš přemýšlet. Nebo já. Sakra.

  Protože právě charita funguje na principu kyvadla. To, co "vesmír" cítí, je pocit viny a tomu se snažíme takovými odpustky zabránit.  Možná, až ve znalosti transurfingu pokročím dál, řeknu vám co a jak. Nebo mi to tu můžete někdo napsat. Prozatím se smířím s tím, že buď budu číst a sdílet, nebo platit. Pokud žiju nejlíp jak ve své zodpovědnosti dovedu, nic víc mi nezbývá.

Dík za share, komentář a vůbec samé přečtení. Přečtěte si můj nový blog o psaní a filmu: Tvořit & nezmagořit. Budu ráda, když mi dáte follow na Instagramu nebo Facebooku, ale víte jak... who cares.