Africká jablka v českém kontejneru

O tom, že se s jídlem plýtvá, se mluví stále víc. Podle dokumentu "Just Eat It" se vyhodí dvě třetiny jídla, které se na světě vyprodukuje. Většina tohoto počtu ještě dřív, než se jídlo dostane do oběhu. Dokument "Just Eat It" zprostředkoval pohled na pole po sklizni plné řapíkatého celeru. Bylo tomu tak z toho důvodu, že se řapíkatý celer uniformně osekává tak, aby se vešel do obalu. 

Supermarkety a hypermarkety zase vyhazují jídlo po expiraci. Je tomu tak z důvodu ochrany spotřebitele a také podniku samotného: za případné zdravotní potíže lze pak společnost zažalovat, čemuž se firmy pochopitelně takto brání. Pro ochranu našeho zdraví se v potravinářském průmyslu dělá spousta věcí. Potraviny musí být v neposlední řadě řádně označené expiračním datem, původem, složením. Cokoli chybí, je problém.

Kamiony smrti pro nic za nic

Zastánci "zero waste" a "less waste" životního stylu považují maso samo o sobě za neúspornou potravinu. Za jediným soustem masa stojí litry vody a kilogramy obilí, které by nasytilo řadu jiných. Web Bio-info.cz píše: "Odhaduje se, že k výrobě jednoho kilogramu hovězího masa je zapotřebí přes 10 kilogramů krmného obilí a 15 krychlových metrů vody." Maso se často vyhazuje v řetězcích. Člověk pozapomněl, že za řízkem stojí něčí život a je schopný jich pár obětovat, aby měl potravinu k dispozici. Proto si potraviny "vyrábí" do zásoby ve velkém množství; větším, než sám může spotřebovat. Jelikož se maso rozkládá velice rychle, má krátkou expirační dobu. Pokud se nespotřebuje, letí do popelnice. Stejně je to tak i s jiným jídlem: se zeleninou, ovocem, pícninami, luštěninami. Jelikož nemají markety možnost, jak jídlo zpracovat, vyhazují jej. A protože není lepší možnost, většinu potravin lisují do kostky v obalech. V plastových obalech. Hypermarket Tesco loni zveřejnil šokující číslo: vyhodí ročně 15 tun potravin. Přitom zákon neumožňuje, aby si expirované potraviny zdarma kdokoli vzal, byť na své riziko. Zákon dokonce ošetřuje, že není možné odnést cizí odpadky, což přenáší do ilegality i lidi, kteří si jídlo - mnohdy fyzicky neporušené - chtějí vzít z kontejneru. Řetězce a jejich zastánci tvrdí, že jde o jejich problém a jejich kapitál. Nedochází jim, že na se na jejich kapitálu podílí cenné a nenahraditelné přírodní zdroje, které patří celé planetě a tímto způsobem je jimi obludně plýtváno.

Ale o tom tenhle odstavec být neměl. Měl být o ženě, která pracovala jako manažerka oddělení fresh food v hypermarketu. O ženě, která několikrát musela vyhodit celý kamion masa, protože řidič nespustil po cestě z Prahy na Moravu chlazení. Nebo protože veterinář na kontrole zjistil, že v dokumentech chybí pohlaví zvířat, z nichž je maso "vyrobeno". Tolik zbytečné smrti, tolik zbytečné vody a krmného obilí.

Evropská jablka z jižní Afriky

Články tohoto typu píšu poměrně často, ale dneska mě k němu vedlo něco jiného. Ne úvaha o plýtvání surovinami, ale zbytečnou zátěží prostředí, která přichází trochu odjinud.

Před nějakou dobou jsem začala pracovat v nejmenovaném řetězci, který - mimo jiné - nabízí i výběrové potraviny. Jedná se o široký sortiment, jaký si jen můžete představit. Potraviny zde nabízené jsou skutečně exotické, ale často musím přemýšlet, zda jsou skutečně nutné. Řetězec nabízí potraviny jako salát s račím masem, citrony ze Sicílie a vanilku z Havaje. Spousta potravin je v tuzemsku dostání, ale konkrétně tento řetězec je dováží z místa svého vzniku (EU, nebudu konkretizovat). Každý večer se zde, stejně jako jinde, vyhazuje hromada měkkého pečiva, výběrového masa, salátů a jiných potravin, navzdory nízké expirační ceně.  Ale nejhorší na tom je, že jde o potraviny, které jsme schopní vyrobit sami, ale z nějakého důvodu se dováží z druhého konce světa. Takový dovoz skrývá spoustu zbytečného plýtvání přírodních zdrojů pokrytý cizím kapitálem, což nás zbavuje práva o dané věci rozhodovat. Jediný způsob, jak tomu můžeme vzdorovat, je snížit poptávku. Což je ale na dlouhé lokte. Včera mě rozsekala jedna anekdota, o kterou se musím podělit.

Byla to jablka. Malá žlutočervená jablíčka, jaká jsou běžně dostání i u nás. Čtvrt kila do dvaceti korun. Vypadala jako jablíčka, která vám zabalí babička do šátku nebo se běžně válí u silnic a nikdo je nechce. Jablíčka, která lidi staví do bedýnek před dům s cedulí "K ROZEBRÁNÍ", protože se jich urodilo víc, než jsou schopní spotřebovat.

Taková jablíčka prodává i můj zaměstnavatel. Když jsem balíček držela v ruce, trklo mě to. Taková jablka v tomto řetězci? To nebude jen tak. Podívala jsem se na zemi původu a bylo mi to jasné.

Místo původu bylo: SOUTH AFRICA.

SOUTH AFRICA!!! Jablka, jaká tu běžně seženete na farmářských trzích, jablka, která se válí na sídlištích uhnilá a pošlapaná, stejná jablka, jaká jsou všude okolo nás, ve městech i na vesnicích a nikdo je nechce, taková jablka se do Prahy ve střední Evropě dováží z jižní Afriky.

Ještě teď jsem z té situace konsternovaná, protože se domnívám, že jablek se letos urodilo víc, než lidi snědí. Můj partner to sám dokázal tím, že bednu jablek nasbíral někde pod jabloní u pole. V sousední ulici jsem taky potkala pár jabloní, jejichž krásná velká červená jablka skončila pod koly aut. Nikdo je nechce, nikoho nezajímají. Ale v obchoďáku se malé žlutočervené koule, které by trochu sluníčka ještě zvládly, prodávají zhruba za padesát korun za kilo.

Myslím, že tuhle situaci můžu s klidem prohlásít za největší ekologický a ZW bizár tohohle týdne, na který jsem narazila. A kdyby to nebylo tak smutný, tak se i zasměju.